O štěstí

Mám kamaráda, o kterém všichni říkají, že je „posraný“ (omlouvám se za ten výraz, ale oni ho tak opravdu jmenují). Je to člověk, kterému všechno vychází. Na co sáhne se mu povede. Všichni okolo se mu zákeřně smějí a dobírají si ho a nechápou jak může někomu v životě vše na co sáhne vvycházet bez práce a úsilí jako jemu.

A tak jsem nad tím začala přemýšlet. První co mě hned napadá je proč lidé okolo něj takto mluví a nemluví tak raději o sobě!!?

a druhá otázka: jaktože se mu opravdu takto daří? V čem je tajemství jeho úspěchu ?

Mé čtenářské večery teď naplňuje kniha od Piera Franckha – Jednoduše buďte šťastní. Je to kniha, která uvádí všechny návody jak se stát šťastným - 268 stran o tom, co vše dělat pro to, abyste se cítili šťastní krok za krokem. Mě osobně tato kniha vlastně nic moc nepřinesla, protože všechny tyto návody již znám, ale opakování je matka moudrosti, tak jsem si to vyčetla zase od někoho jiného s trochou jiné omáčky:) Pokud jste nikdy nic podobného nečetli a chtěli byste rozsáhlejší návod jak se stát šťastným a přivést do svého života více štěstí, tak si tuto knihu přečtěte, pro začátečníky je dobře čtivá.

Každopádně teď u mě vyvstává otázka, jaktože má někdo více štěstí než ostatní? V čem je to tajemství? Jaktože někomu život vychází přesně podle plánu a někomu ten život hází pořád klacky pod nohy? Znáte určitě spoustu situací, nejkrásnější příklad těchto situací je ze školních lavic, když vy jste se do úmoru učili třeba na maturitu nebo nějakou zkoušku a věnovali jste tomu spoustu hodin přípravy a času a pak jste si u zkoušky vylosovali něco co jste vůbec neuměli a dostali jste špatnou známku, a pak přijde spolužák, který se ještě chlubí, že se vůbec nestíhal naučit, protože noc předtím pobíhal po Stodolní street a umí jen jednu otázku a hups..on si ji u zkoušky opravdu vybere a dostane lepší známku než vy:) A tady přichází ten pocit té nespravedlnosti, že má někdo v podstatě něco „zadarmo“..PROSTĚ MÁ ŠTĚSTÍ!

A takových situací určitě okolo sebe uvidíte spoustu a spoustu nejenom ve škole, ale i ve vztazích, penězích, rodině a kariéře. I já jsem občas slýchávala, že mi lidé okolo říkali, že jsem „posraná“. A viděla jsem, že když na to lidi okolo mě přišli přestávali se se mnou automaticky bavit. A přitom vůbec neviděli to pozadí, ani to, čím jsem si prošla, moji nemoc atd. Ne nadarmo je jeden krásný citát, který říká: Znáš jen moje jméno, ne můj příběh a cestu, kterou jsem prošel - tak mě nesuď!

Problém je totiž v tom, že si pořád říkáte nechci abych si vytáhla otázku č. 1, nechci aby se mi stalo to či ono. Ale pak se vám to vždycky stane, že? Kouzlo totiž je ve formulaci vašich slov, a to proto, že vesmír neumí rozpoznat slůvko NE, automaticky přejímá, že to co vyslovujete chcete,aby se Vám stalo. Já jsem tento výrok změnila a zkusila jak funguje poprvé na vysoké škole u státnic, po tom co jsem četla knihy s touto tématikou jsem věděla, že si musím říct, že si chci vylosovat otázku č. 4 nebo 9. ( ty jsem uměla nejlépe) a taky jsem si 4 vylosovala:) A zdárně odstátnicovala. A tak to teď provádím se vším a kupodivu mi vlastně všechno vychází....asi jsem „posraná“:)

Co je teda štěstí? A dá se ho udržet věčně? ANO, dá. Ale štěstí je zase jen o uvědomění. Musíte ten pocit v sobě umět najít. Musíte rozpoznat situace a určit jim ten status štěstí. Pro každého z nás je štěští určitě něco jiného. A tak jsem přemýšlela nad tím kamarádem a zjistila jsem úplně jednoduchou věc, proč se mu daří. To tajemství je, že má „jasnou a čistou mysl“. Říkám to teď hodně nadneseně. V podstatě to znamená, že on si v hlavě nepřipouští, že by se mu něco nemohlo povést. Jeho mozek je nastavený, že se mu všechno daří. Nemá v sobě žádné bloky, proč by se mu dařit nemělo! A jsme zase u těch pozitivních myšlenek. On totiž vysílá do vesmíru pouze vysoké vibrace a co vysílá to se mu taky vrátí. Někdo má to štěstí a má to v mozku nastavené správně – nečeká, že by se mu dařit nemohlo. A tak k sobě mluví jen tak, že se mu daří a pak se mu taky dařit bude. My ostatní máme bohužel bloky někdy větší než ostatní a každý úplně jiné. Bloky od rodičů, prarodičů, učitelů, kamarádů, kteří nám říkali, že se nám dařit nebude. Výroky jako: nikdy nebudeš dost dobrý, peníze jsou špatné, peníze kazí lidi, všichni chlapi ( ženy) jsou stejné!.no je jich zkrátka spousta. My jsme od všech těch lidí, co nám tyto výroky tvrdili, bohužel převzali a začali jsme se s nimi ztotožňovat a myslíme si, to co nám říkali.

Naštěstí je tady snadné řešení! Vše co jsme se naučili se můžeme klidně odnaučit, pokud budeme chtít! Záleží jen na nás, zda se do této práce sami se sebou chceme pustit. Tak se můžeme občas vydat do své minulosti a zkusit si určit a přiřadit výroky, které vám kdo říkal a proč vám to říkal ke konktrétním osobám a situacím. A pak můžeme tento blok, který máme rozpoznat a nahradit ho novou myšlenkou.

Co je pro mě štěstí?

Štěstí je uvědomění si, že svůj život si řídíme sami.

Štěstí je mít přátelé, na které se můžete vždycky obrátit. Barča a Šárka, které mi každý večer napíšou jaký jsem měla den a jak se cítím a co nového..Přátelé, kteří mají zájem trávit s vámi čas.

Štěstí je pocit, který vám vykouzlí úsměv na rtech!

Štěstí jsou všechny náhody, které vás potkají ve chvíli, kdy to nejvíc potřebujete.

Štěstí jsou všechny situace, kdy se vám něco zdárně povede, aniž byste proto vynakládali mnoho úsilí.

Je dobré si pravidlně uvědomovat štěstí, které vás potkalo. Čím víc si ho budete uvědomovat, tím víc se k vám bude dostavovat.

I Wikipedie má svou definici štěstí:

Štěstí není nahodilý pocit, nýbrž výsledek rozumně vedeného dobrého života 

Dnes je krásný den! Narodila se Valinka!! Rodičovství?

Vlastně každý den je krásný, ale ten dnešní je krásně výjimečný, protože moje skvělá kamarádka Janička dnes přivedla na svět svoje první dítě dceru Valerii a tímto se přidala do skupiny rodič. Což je podle mě jedno z nejhorších povolání, které existuje:)

Všimněte si jak vás lidé kolem osluvují různými tituly. Jste jedna osoba, ale pro někoho jste přítel, kolega, bratr, sestra, vedoucí, šéf nebo naopak zaměstnanec, kamarád, student a to nejlepší na závěr matka nebo otec prostě rodič! Všechno jste vy v jedné osobě. Hrajete tolik rolí a jste tolikrát titulováni úplně jinak. Jedna osoba a pro každého úplně něco jiného.

Ale pak v životě nastane ten zlom, kdy se pro někoho stanete matka nebo otec. To nejdůležitější poslání proč jsme tady na tento svět asi přišli. A musíte se změnit. Vlastně nemusíte ono to přijde samo.

Já, ale nechci aby se Janča změnila:-D Chtěla bych ji pořád stejnou, ale vím, že už nikdy stejná nebude. Už bude zodpovědná ( ne že by předtím nebyla), ale bude zodpovědná jinak:) Její priority se změní bude váhat nad tím zda koupit kabátek první sobě nebo Valince, dá vždycky první najíst své dceři než sobě, když bude chtít jít ven se bavit se svými kamarádkami jako dřív bez své dcery bude se bát, jestli se o ni tatínek dokáže na ty dvě hodiny postarat sám, a bude mu posílat co 20 minut smsku jak to zvládá:) Svoji profilovou fotku na facebooku změní za první úsměv své dcery a alba, které pojmenovávala na akce a párty vymění za první narozeniny své dcery, za první krůčky, tety na návštěvě. atd. Tímto nechci vůbec říct, že je to špatné ba naopak!! Změna je přeci život a tahle změna je krásná. Najednou nemilujete jen sebe milujete sebe ba dokonce více, ale skrz své dítě.

Já nejsem matka a děti nemám, takže tento článek píšu z pohledu svobodného a nezávislého člověka, který neví jaké to je mít své vlastní dítě a zodpovědnost za něj, ale díky své nemoci jsem si uvědomila jak rodiče straně trpí skrz své děti. Jsem jen dcera a toto je můj pohled na mateřství, rodičovství a pohled na mé vlastní rodiče.

Kolem mě teď vypukl babyboom, všechny kamarádky buď děti mají, jsou těhotné, porodili nebo se těhotnými chtějí stát:) Veškeré konverzace se směřují k tématu děti. Už to není téma na jakou střední nebo vysokou školu půjdeme, jakou autoškolu si vybereme a to nám tyto výběry přišli obrovsky zodpovědné. A to už nám v té době všichni okolo říkali vyber si zodpovědně, kterou školu budeš studovat a co z tebe bude!! Cítili jsme tlak a báli jsme se si vybrat, zda uděláme dobře a zda naše rozhodnutí budou správná. Tyto rozhodnutí však byla směšná, oproti rozhodnutím, keré nás mají teprve čekat.

Teď se však rozhodujeme MY stát se rodiči, převzít to rozhodnutí, že my budeme našim dětem kázat jakou školu si vybrat.

Jaktože ten život tak rychle ubíhá? Nestila jsem si ani uvědomit, kdy se toto období překlenulo na tyto starosti.

Do té doby než jsem onemocněla jsem své rodiče brala jako automatickou součást svého života. Prostě tady jsou, vídáme se, máme se rádi. Jsou to normální lidé, kteří mají své zájmy a koníčky své kamarády. Občas prudí a jsou nepříjemní a pořád něco nakazují a dávají tresty a udělej tamto, obleč si toto! Pak se vám, ale stane to co mě a najednou je vidíte jinak. Už chápete, proč mají ten strach. Vždycky jsem se na ně zlobila, když mi říkali obleč se teple nachladíš se, a když půjdeš přes cestu podívej se ať tě něco nepřejede – oni prostě mají jen panickou hrůzu, aby se vám něco nestalo, aby o svou velkou lásku, kterou mají nepřišli. A když najednou stojí před situací, že o své dítě můžou přijít je to zkouška jejich lásky. I lásky, kterou mají k sobě samému. Někoho porodíte a tímto krokem se automaticky vzdáváte svého života na úkor života jiného, který je na vás odkázán a který vás potřebuje. A tak žijete svůj život jinak!

Pokud jste rodič musíte být asi opravdu silní lidé, možná spíš, že ten život vás silným s těmi dětmi udělá, přetvoří vás a změní.

Prožila jsem opravdu hodně bolesti, ale myslím si, že moji rodiče té bolesti prožili víc než já. Jim patří to uznání a ne mě. Jim za to, že se na to všechno museli dívat na to utrpení a museli to prožívat, oni si to nevybrali abych tatkto onemocněla, ale museli být toho součástí, protože jsou rodiči. Tato zkouška nebyla jen moje byla hlavně jejich.

A já přeji Janičce a všem maminkám, tatínkům, aby jejich děti byly zdravé. A přeji jejich dětem, aby měli silné rodiče, kteří zvládnou problémy jejich dětí jako ti mí rodiče.

Važte si svých rodičů, vy jste si svoje rodiče vybrali. Už když jste přišli na tenhle svět, jste si z nebe své rodiče vybírali. Vybrali jste si místo, kde se chcete narodit, vybrali jste si město, jazyk kterým mluvíte. Měli jste dostat tyto rodiče, aby vás něco naučili. Pokud vám něco na vašich rodičích vadí a máte s nimi špatné vztahy zkuste se zaměřit na to, zda vám tímto něchtějí něco říct o vás. Jestli náhodou neprožíváte situace, které vás chtěji posílit abyste našli sami sebe skrz tyto situace a tyto vztahy. Přestaňte s nimi bojovat a začněte si jich vážit. Odpusťte jim, ať vám udělali cokoliv a podívejte se na ně jinýma očima. Proč zrovna vy máte takové rodiče jaké máte?

Já mám úžasné rodiče a každý večer co ulehám do postele jsem vděčná, že je mám a jsem vděčná za svůj domov, který mám. Zkuste si večer než půjdete spát říct, za co jste opravdu v životě vděční! Možná budete sami překvapeni:)

Anička

Jak probíhala moje operace mozku

Upozorňuji, že tento článěk není vhodný pro děti a slabší povahy.

Nikdy, říkám NIKDY si nečtěte nic na internetu před jakoukoliv operací nebo jakoukoliv nemocí o které si myslíte, že máte.

Internet a vyhledávač Seznam ( najdu tam co neznám), google a všechny možné vyhledávače nejsou ten správný zdroj informací! Umí teda najít občas skoro všechno, ale tohle mu vážně nejde.

Již doktor mi říkal po prvním sezení s ním ať si na internetu nic nehledám a pokud budu mít jakékoliv dotazy obrátím se přímo na něj (asi věděl co mě tam čeká), první tři dny v nemocnici jsem opravdu neměla potřebu nic vyhledávat. Moje diagnóza byla jasná – neurinom trigenimum, doktoři i sestry mi nějaké informace poskytli. Vzhledem k tomu, že mě ty tři dny čekali snad všechny vyšetření, které podle mě v nemocnici existujou od nultého nemocničního patra až po patro čtvrté nějak nebyl ani čas. Poznala jsem snad všechny zákoutí fifejdské nemocnice od cestování výtahem na vozíčku,pěšky, po schodech, nemocniční zahradou:)myslím, že už bych dokázala i nakreslit nemocniční plánek:)

Jenže, to že na vás doktor vyvalí slovo neurinom a začne mluvit nějakými latinskými názvy o průběhu operace a pooperačního stavu asi žádnému normálnímu člověku vůbec nic neřekne. Moje zkušenosti s takovým slovem byl pouze jeden díl ze seriálu Chirurgové:) Jenže po třetím dni, kdy mi to tak nějak docvaklo jsem si uvědomila, že vlastně vůbec nic o mém onemocnění nevím, ano mám nádor a vypadá to, že je nezhoubný, ale co mě vlastně čeká? Bude to bolet, jak dlouho to trvá budu mít následky? A měli to již ostatní lidi a jaké je procento, že se operace povede?

A tak jsem zapla svůj chytrý telefon, v nemocnici není žádné wifi ani 3g síť takže stránka se načítala dost pomalu, tím hůř! Do vyhledávače si zadala svoji nemoc a jako první mi najela stránka patřící přímo mé nemoci. Respektive byla to přímo komunita sdružující lidi s tímto onemocněním. Začalo mě polívat horko a dostávala jsem panickou hrůzu! Hned jako první mi najel článek nějakého mladého kluka, který tuto operaci podstoupil a ke svému článku k mému zděšení přidal i fotky hlavy a jizvy!! A nebyl to teda vůbec příjemný pohled. Nemohla jsem dýchat moje tepová frekvence zažila můj životní rekord:) Popisoval, jak jeho operace trvala 4 hodiny a byly mu porušeny nervy v oku, oko mu nešlo zavírat, tak mu kapaly umělé slzy, přestal slyšet a dodnes neslyší!! Obličej měl po operaci zalitý modřinami. Bolest po operaci se nedala vydržet i po nasazení všech utěšovacích léků atd.,atd.

Už jsem pochopila, proč mi lékaři a všichni okolo zakázali takové věci číst. Do této chvíle jsem byla usměvavá a dělala si ze své nemoci srandu, s kamarádkama jsme přes den vymýšleli jaké budu nosit šátky, jak mi vyholí hlavu a že se ke mně přidají a vyholí si taky půlku hlavy a uděláme nový vyholený styl:) Sestry mi nabízeli vždycky přes den něco na uklidnění nervů a já jsem se jim vysmívala, že nic takového nepotřebuju:) Jenže teď JOO!! Po tomto článku jsem utíkala na sestru zazvonit, bylo asi 11 v noci a všichni spali, ale já ten prášek prostě potřebovala. Neměla jsem si s kým promluvit všichni už spali, kamarádi, rodiče, prášek byl jediné řešení:)

Druhý den mě pustili domů a měla jsem 14 dní do operace, tak jak jsem již psala, začala jsem číst a pracovat na sobě a přestala na tyto informace, co jsem se dozvěděla myslet. Ne přece každý má stejný průběh operace. A afirmovala jsem a afirmovala, aby vše dopadlo dobře.

Do nemocnice jsem nastopila den před operací, aby mě mohli připravit. Přišla za mnou sestra, která se mnou strávila asi 4 hodiny a povídali si o všem možném, byla asi v mém věku takže to spíš bylo jak posezení s kamarádkou. Přišla mě sice na operaci psychicky připravit, ale já jsem byla na tom tak dobře psychicky, že náš rozhovor byl samozřejmě stočen na jiné témata:) Na operaci jsem šla hned v 8 ráno jako první, takže večer jsem ještě stihla rozeslat SMSky všem lidem okolo. Děkovala jsem rodičům, sestře a tehdejšímu příteli za podporu, děkovala jsem kamarádkách za všechno co pro mě udělali, za dárečky, které mi nosili. Za jídlo, které mi propašovávali:)Neloučila jsem se, jen jsem chtěla vyjádřit vděčnost za všechno co pro mě za celou dobu dělali a čím si kvůli mně museli projít, protože vděčnost je ta nejkrsánější vlastnost!

Ráno mi přišli sestry vyholit vlasy, dali mi nějaký prášek na uklidnění a jelo se na sál. Naivně jsem si myslela, že na sál přijedu už uspaná a nic neuvidím!! Opak byl však pravdou! Na sál jsem ještě došla po svých, resp. Na vozíku abych to upřesnila a viděla jsem všechno! Doktory v rouškách, všechny monitory a kapačky, operační stůl na který jsem si lehla a sestry mě začali přivazovat. Potom si nademnou sedla anestezioložka, představila se mi a já poslední co si pamatuji bylo, že jsem ji chválila její dlouhé řasy:-D

Když jsem se probudila byla to neuvěřitelná bolest! Takovou bolest nejde ani popsat. Měla jsem zavázanou hlavu a celé mé tělo bylo propíchané všemi jehlami v každé mé části těla! Vůbec jsem neviděla všechno měla rozmazané, nemohla jsem vydat ze sebe ani hlásku, jen jsem slyšela pracovat všechny přístroje okolo mě. V takovém stavu jsem byla 5 dní na jipce. Bolest neustupovala pouze se měnila její intenzita v různých částech těla. Postupně tedy ze mě vyndavali všechny hadičky a jehly a mě nezbývalo nic jiného než se jen modlit ať ta bolest přestane. Všech okolo co mě navštěovali, jak jsem začala aspoň trošku chraptit a rozmluvila se jsem se ptala jak vypadám:) Všichni mi říkali „krásně!“ Myslela jsem si, že jsou blázni:) Po tom co jsem si četla na internetu jsem prostě byla přesvědčená, že budu mít po celém obličeji modřiny a budu mít povislou tvář a moje oko se nebude dovírat. Opak byl však pravdou! Když mě po pěti dnech dovezli do umývárny a já se podívala poprvé do zrcadla. Vytryskly mi slzy štěstí jak jsem opravdu byla krásná:-D Neměla jsem ani jednu modřinu! Byla jsem bílá jako stěna a moje tvář byla úpně dokonalá, hladká a jemná.Měla jsem obvázanou hlavu takže mi šla vidět opravdu jen tvář.

Operace trvala asi 6 hodin, doktoři ale zjsitili, když mi otevřeli hlavu, že můj nádor nakonec sahal k jinému nervu – k trojklannému, takže mi nehrozí ohluchnutí ani povislá tvář. Tak jak jsem četla na internetu a jak jsem se toho bála!

Potom již probíhala rekonvalescence. Jestli jste někdy viděli seriál chirurgy..pozor někteří doktoři i u nás jsou opravdu tak pěkní jako v tom seriálu:) tak i takové přístroje se opravdu používají u nás. Navrtají Vám do hlavy takovou železnou skobu, aby Vás upevnili, takže jsem měla jizvy i v čele a napíchlou páteř, aby mi uvolňovali tlak v hlavě. To už byly ale všechno malé věci, protože moje jediné přání bylo to PŘEŽÍT. A já žila, takže jakoukoliv bolest co jsem potom cítila a co musela prožít mi byla úplně jedno. Já měla v hlavě své afirmace a pokaždé když jsem podstupovala nějaké bolestivé vyšetření, říkala jsem si, že každý kdo na mne sahá je můj anděl a chce mi pomoct.

Vycházelo mi úplně všechno, měla jsem na pokoji skvělé spolupacientky, které mi se vším pomáhali. Sami protrpěli operace, ale když jsem potřebovala a sestry nebyly poblíž natřepávali mi polštář, podávali pití, ptali se jestli něco nepotřebuji i přes jejich bolest. No nebylo to znamení? A každý večer jsem ulehávala a říkala si, je to opravdu jen náhoda, že zrovna já mám kolem sebe jen hodné sestry a hodné spolubydlící pacientky a hodné doktory, zatímco vedle v pokojích byl hluk a a naši nepřizpůsobiví spoluobčané křičí a hystericky brečí a sestry neví co s nima? Pozor byla jsem na fifejdách, takže si asi každý dokáže představit tu návštěvnost co je i otevíracích hodinách. Ale já měla v pokoji klid a super partu. Sestry byly vždycky ochotné, doktoři se usmívali a dovolovali mi návštěvy v jakoukoliv hodinu.

Je to náhoda nebo výsledek mé mysli, afirmací a práci s vesmírem?

A tak Vám chci říct, nečtěte nic na internetu o nemocích, bolestech. Pokud budete chtít víc informací zeptejte se lékaře. Stejně si tím budete muset projít sami.

Jen věřte sobě a věřte v to co já. Pronášejte k sobě jen dobré výroky o svém zdraví, o lidech, o situacích a dopadne to dobře!

Já doufám, že si ničím takovým nebudete muset projít, ale pokud nedejbože vás to potká, možná budete rádi, jako já, že jste si něčím takovým prošli. Protože toto Vám změní život! A pokud budete silní tak vám ho změní pozitivně. A váš život již nikdy nebude stejný.

Anička

Jít či nejít k vesmírným napovídačům?!

Velice oblíbené téma v poslední době. Jako kdyby se roztrhl pytel se všemi věštbami a všichni okolo mě řešili tuto otázku. Dokonce už i v rozhlasových rádiích vám slibují, že vám vyvěští vaši budoucnost. To, že to vysílají v televizi, kdy většinou starší obloustlá dáma svým krásným pražským přízvukem vábí všechny diváky, k tomu, aby si nechali vyvěštit svůj osud a zjistli jestli Pepa vedle z vesnice je jejich pravý muž za 89 Kč za minutu nestačí? A pak Vás nechají ještě čekat 10 minut na spojení. Teď už nám tyto služby nabízí i rádio??

Takže z toho vyplívá otázka zda jde o obchodní tah nebo je to teď tak oblíbené téma, že na to lidi tak rádi slyší a vyžadují se dozvědět o své budoucnosti víc jakýmkoliv způsobem?

Samozřejmě i JÁ, jsem navštívila všechny možné kartářky a vědmy o tom není pochyb. A mám svoji jednu „soukromou“ kartářku, ke které chodím už asi 4 roky. Musím se přiznat nejraději bych s ní i bydlela, aby mi mohla věštit každý den:) Když jsem lidem okolo mě říkala, že k ní chodím ťukali si na čelo a říkali, že jsem se fakt dočista zbláznila, ale dneska všichni ťi co si na čelo ťukali už k ni chodí taky!

Když jsem šla poprvé měla jsem hrozný strach co mi řekne a bála jsem se, že to budou špatné věci, ale vzhledem k tomu, že jsem byla ve stavu, kdy mi bylo psychicky už tak zle, tak jsem byla v podstatě připravená na cokoliv a tuto výpravu k ní podstoupila. Reference od mých známých měla skvělé, tak proč k ní nejít horší už to přece být nemůže. Ale opak byl pravdou, vyvěštila mi samé krásné vyhlídky do budoucnosti. Samé pozitivní věci, hodně peněz, štěstí, lásku a já odcházela a byla jsem jak v nebi:-D Najednou jsem svůj život viděla pozitivně všechny mé problémy odešly a já měla radost a najednou se těšila i do práce, protože mě tam měli čekat peníze a někde po cestě do práce potkám svého osudového partnera...... mimochodem ani jednoho zrovna z toho se nakonec nestalo:) Jak Vám jedna osoba může během hodiny změnit pohled na svět, že?

A tak k ní chodím pravidelně co 3 měsíce, vykládá vždycky na období tří měsíců někdy se to vyplní, někdy ani zdaleka ne, ale jde tam o ten pocit, že člověk najednou prostřednictvím někoho může rádoby „nahlédnout do své budoucnosti“ a na chvíli se přestat bát, protože ví co ho tam čeká.

A to má každý člověk rád, tu JISTOTU. Chvíli se nebát a vědět co přijde. Chce znamení, že ať udělá jakýkoliv krok v životě, tak ten krok bude dobrý. Nevěří sám sobě a své intuici a co cítí, raději věří cizím lidem, o kterých si myslí, že ví něco víc z vesmíru než oni sami. Člověk se dokáže velice rychle upnout na informace, většinou to jsou informace, které CHCEME SLYŠET a začneme být přesvědčeni, že nám karty dokážou naši budoucnost říct.

Já budu ke kartářce chodit asi už celý život:) Mám tu paní ráda, a vždycky když k ní jdu potěší mě a zahřeje na duši. Párkrát už jsem si i říkala, jestli to náhodou neříká všem, tak dobré vyvěštěné karty co mi vždy vyjdou,ale i pokud ano, mě to vůbec nevadí. Za těch 250 Kč na hodinu mi to stojí, ten pocit, že všechno bude v pořádku. I přesto, že afirmuju a pronáším k sobě všechny pozitivní výroky je dobré občas slyšet i pozitivní věci od další osoby, abychom se mohli dostatečně utvrdit, že to co děláme je správně a má nějaký smysl v tom pokračovat. A když mi řekne špatné věci? I to se mi stalo, ale většinou je velice rychle vypustím z hlavy, úplně automaticky se mi nějak vykouří a já myslím jen na to hezké co mi řekla a těším se na to. Každý člověk by totiž potřeboval takového svého našeptávače. Člověka, za kterým když potřebujete zajdete a on Vám nebude odporovat a vyvracet vaše rozhodnutí a bude vám říkat, že všechno dobře dopadne. Někdo má to štěstí a má takové kamarády, rodiče a sourozence a stačí mu to, ale někteří potřebují ještě někoho cizího, nestranného, další nový názor a od toho tady právě asi jsou ti  VESMÍRNÍ NAPOVÍDAČI.

Tak se k nim vydejte, určitě Vás potěší:)

Osudová setkání?

Říká se, často slovo osud. Osudové setkání, to nám připravil osud. Věříte na to? Já na to vždycky věřila a byla jsem nepříčetná, když se mě snažil někdo přesvědčit, že to není pravda:)

S postupem času, tím kolik jsem přečetla knih jsem vyvodila názor, že do svého života přitahujeme takové lidi a situace, které nám mají něco ukázat, někam nás posunout, něco nás naučit ať již to dobré nebo zlé. Člověk je vždycky na správném místě ve správný čas.

Vydala jsem se na výstavu Zdraví, duše na Černé louce v Ostravě. Prahnoucí po vševědění o všem:)

Mám už rok pocit, že potřebuji všecho vědět a tak sbírám všechny možné informace, kde se dá na výstavách, internetu, v knihách, ale pořád se mi zdá, že těch informací je méně a méně. Čím více čtu, tím jsem měla pocit, že méně vím. Autoři knih říkají pořád dokola to stejné – podstata je stejná, pouze tu omáčku si upraví. A měla jsem pocit, že stojím na místě! Prošla jsem několika kartářkami, Metodou RUŠ, homeopatií, různými online seminářemi atd. Ale pořád jsem měla pocit, že toho vím málo!. Dokud nepřišlo mé osudové setkání:)

A tak si tak procházím po výstavě, zrovna probíhala přednáška o metodě RUŠ ( tu už jsem měla za sebou dávno – stála mě 3 tisíce korun, zkušenost dobrá, ale příště ty peníze investuji raději do nějakého welness víkendu:) a uviděla jsem sedět u stolečku paní, zrovna u ní nikdo nebyl. Všechny stoly byly plné lidí, vykládaly se karty, věštilo se z ruky, lidé stáli u všech stolů fronty, ale u ní zrovna nikdo neseděl. Přistoupila jsem blíž, a hned jsem věděla, že jsem ve správný čas na správném místě.

Paní se jmenuje Hana Kornerová ( ona ještě neví, že ji dělám reklamu:)) i když určitě vím, že ona reklamu nepotřebuje. A začaly si hned povídat, řekla jsem ji svoje jméno a a ona o mě věděla všechno! Bylo to neuvěřitelné. Jako by se mi přímo dívala do duše. Vše co říkala, byly přesně moje situace, které jsem v tu danou chvíli prožívala. Po jejím výkladu jsem přesně věděla co mám dělat. Najednou mi všechno zapadlo, všechny moje informace, které jsem doposud sbírala měly smysl. To co říkalo pro mě sice nebylo příjemné, ale někdo mi prostě otevřít oči musel!:) Prodala mi její knihu sbírku vesmírné poezie a dala za úkol naučit se žít opravdu jen sama se sebou. Poznat sama sebe a naučit se trávit čas sama se sebou. Jít sama do kina, jít sama na večeři, jít se sama projít. Prostě se naučit být jen sama, vždyť přece člověk pořád nepotřebuje garde. Do té doby jsem měla pocit, že pořád musím něco dělat s někým! Nešla jsem sama ani na polední menu, protože jsem i připadala, že se na mě všichni lidi dívají, že jsem opustěná:) A přitom je to všem lidem určitě úplně jedno...

Takhle báseň vystihuje úplně naprosto vše, co mě naučila

Dovolím si zde použít kousek její básně:

Láskou se rozumí být šťasten sám se sebou a v sobě. Pochopit je třeba svoji podstatu a nechat se vést proudem života,
opouštěj vše, co již není potřebné,
opouštět vše, co je dojemné.
Naučit se vnímat nový svět,
naučit se nechtít tak „moc“,
ale sám sobě rozumět.
Naučme se, že vše co nás bolí a zraňuje, 
je důležité pro posun v čase a na podstatné nás upozorňuje.

A tak nosím stále její knihu u sebe a snažím se ji otrevřít každý večer a přečíst si aspoň jednu její báseň. A pak vím, že život má smysl. Všechny autory, které jsem vesměs četla jsou zahraniční, ale najednou přede mnou stál člověk, který byl tak blízko a dokázal něco tak velkého. Velkého pro mě.

Když mi řekla ať začnu něco tvořit, třeba kreslit nebo něco psát, chvíli jsem pochybovala, ale pak to zkusila. Namalovala jsem svůj první obraz:) No...spíš obrázek:) Nikdy jsem neuměla malovat, všichni, kdo mě znají to můžou určitě potvrdit:)). Ale toto bylo úplně jiné malování. Najednou jsem prostě malovala ani nevěděla co, ale každá barva pro mě něco znamenala. Odpuštění, rodina, láska, peníze to vše jsem vystihla do toho obrazu. Měnila si barvičky a pastelky a byla do toho úplně ponořená. Úplně jsem tím obrázkem žila. Prostě jsem najednou malovala a malovala a cítila jsem obrovskou úlevu, radost a nepochopení, že něco takového dokážu.

A teď píšu:) I když určitě se spoustou chyb, nemám nikoho, kdo by to po mě upravil:))

Takže, bych jí tímto chěla poděkovat za mé osudové setkání s ní. Za inspiraci a za její skvělou práci a určitě nejsem jediná, kdo na to třeba myslí, ale nemá šanci ji poděkovat.

Ona byla mé osudové setkání. Ve správnou chvíli, ve správný čas. Každý máme takové setkání a doufám, že všechny budou takto příjemné.

Děkuji

Anička

Moje „netypická“nemoc

Potom co mi lékaři sdělili, že mám nádor na mozku, který je ještě ke všemu už tak velký, že ozařování není možné a budu muset podstoupit operaci, u které je velká pravděpodobnost, že umřu, protože nádor se dotýkal přímo mozkového kmene, který řídí základní funkc nastala spousta otázek, jak jsem k takové věci vůbec mohla přijít? Zrovna já? Nikdy jsem nekouřila, ani neholdovala alkoholu, pravidelně jsem cvičila, drogy ani trávu jsem nikdy nezkoušela. Okolo svých mladých vrstevníků jsem žila poměrně zdravý život. Kde jsem takovou nemoc chytla? A chytá se taková nemoc nebo s váma roste?

Ano, lidi mají chřipku a ví, že lítá virus, mají angínu a ví, že je to bakterie, chytnou aft, když ví že se po někom napijou, ale nádor na mozku? A všichni okolo měli stejnou otázku, odkud se takový nádor bere?

A tak jsem navštívila homeopata a začla číst všechny různé knihy, které se zabývají metafyzikou. Narazila jsem na knihu Uzdrav svůj život od Louise Hay, která v knize uvádí všechny nemoci a jejich příčinu a jak tyto nemoci vyléčit. PROTOŽE!

Všechny myšlenky, které máte a vy si to teď ani neuvědomujete jak jsou špatné, protože je neregistrujete, ale když se na to zaměříte pochopíte jak si ubližujete, tím co k sobě pronášíte a jak se spolu s mozkem a tělem bavíte.

Nádor na mozku podle Louise je způsoben myšlenkami jako: člověk se bojí přicházejícíh změn, cítí se v životě ohrožen, je tvrdohlavý, bojí se říct o pomoc a tak nese všechno na svých bedrech. Popravdě, když jsem to četla poprvé zdálo se mi to jako hrozná blbost, a říkala jsem si, že já se přece změn vůbec nebojím:) Tvrdohlavá trochu jsem, ale tak aby mi to způsobilo nádor?

Ale mým hlavním úkolem, který jsem si dala bylo tyto myšlenky tedy změnit a najít jejich původ, protože léky na takovou nemoc nejsou a je to zatím jediný možný způsob, jak se možná vyléčit.

A tak jsem prováděla ze začátku jen to co říkala Louise, říkala si, prováděla tyto afirmace:

S láskou řídím svoji mysl

Všechny změny, které v mém životě přijdou jsou správné

Všechno v mém světe je v pořádku

Jsem v bezpečí

Miluji se

A jen toto jsem pronášela, pořád, skoro celý den. Všechny své běžné myšlenky vyměnila za tyto výroky. Večer si sedla a psala si to i na papír. Po měsíci jsem zjistila, že se vážně bojím změn. A že se na tomhle světě necítím vůbec v bezpečí. Najednou jsem pochopila, že raději zůstávám v situacích a s lidma, kteří mě trápí než abych udělala krok vpřed a zkusila tyto situace změnit. Byla jsem v těchto situacích, protože jsem je znala a i když mě bolely a trápily bála jsem se udělat změnu, že přijde ještě něco horšího. Dnes už vím, a pokládám si otázku, proč hned člověk všechno vidí, že to bude horší, než aby si řekl, že to bude lepší? Více lidí vidí spíše pesimisticky než optimisticky v té době i včetně mě.

Chce to řádnou dávku odvahy, alespoň pro mě udělat ten nový krok a tu změnu provést. Lidé často zůstávájí například ve vztazích, kde jim není dobře, ale mají jakousi pomyslnou představu, že třeba lepšího partnera by nenašli a tak s tím člověkem zůstávájí i navzdory tomu, že jim ten vztah nefunguje a necítí se v něm dobře, jsou nešťastní a na partnera se nemůžou ani podívat a stále se hádají.

Já jsem teď nezadaná a bez chlapa:) Takový jeden vztah jsem nedávno opustila, takže Vám tady nemůžu napsat Happy end, že jsem potkala nějakého nového už toho pravého muže, se kterým budu celý život, ale můžu vám říct, že ta změna, kterou jsem provedla je skvělá. Nejsem ve vztahu a s někým, s kým nejste šťastní jenom proto, že se třeba bojíte, že budete sami. Udělala jsem tento krok a tuto změnu a nebála jsem se ji. A vyplatila se mi! Přišli noví lidé, nové přátelství, čas strávený sama se sebou. A všechny jsou pozitivní, ani jedna negativní, jak jsem se celý život bála.

Ta stejná situace je i v práci, lidé často zůstávájí v práci, kde nejsou spokojeni, kde vydělávají malé peníze, kde jim nesedí šéf a kolegové, ale neudělají žádný krok k tomu, aby byli šťastní! A jen si stěžují, na všechny okolo, na situace, na peníze atd., místo aby se podívali a začali si stěžovat na SEBE, proč oni neudělají jiný, nový krok, aby šťastní byli.

Proč?

Protože se bojí změny a bojí se nových situací, že by přišlo ještě něci horšího než teď mají, ale není už to nejhorší to, že trávíte čas někde a s někým kde se necítíte dobře právě teď a tady?

A proto vám všem přeji a prosím Vás o to, aby jste si uvědomili jak myslíte a jestli jste v nějakých situacích a s lidmi, se kterými být nechcete nebojte se změny a udělejte ji. Ať pak není pozdě, až budete mít nádory, rakovinu, nebo jen blbou rýmu. Protože i rýma !! je výsledkem myšlení. A to, že když člověk řeší nějaký problém třeba i dlouhodobě spustí se mu rýma, protože vaše tělo se potřebuje od takových myšlenek odprostit, vydechnout a pročistit se.

Pokud Vás trápí jakákoliv bolest nebo nemoc doporučuji si přečíst tuto knihu má vzadu seznam, všech nemocí a vzorce myšlení, odkud se taková nemoc bere. Třeba se v tom najdete a uděláte nový krok aspoň tím, že se do takové knihy podíváte.

Anička:)

První článek na přání:) aneb jak meditovat!

Meditace – co to je a jak to vzniklo popisovat nebudu od toho máme google a wikipedii, ale zkusím nastínit svoji zkušenost s meditací.

Když jsem se k meditaci dostala byla jsem asi 5 měsíců po operaci mozku. Chodila jsem rozcvičit svůj mozek do kognitivního centra a pokaždé, když jsem šla okolo vstupní brány do nemocnice jsem viděla leták na přednášku o Meditaci. Nikdy před operací mě ani nenapadlo něco takového zkusit. Lidi, kteří to dělali mi připadali jako blázni a už vůbec jsem si nedovedla představit jen sedět a být potichu.

Po operaci jsem zkoušela změnit svůj život úplně, co se týče myšlení, stravy, životního stylu a toto mi připadalo jako další dobrý krok.

Přednáška trvala asi 2 hodiny a přednášející byl úžasný člověk působil naprosto příjemně, mile a hlavně VYROVNANĚ. Všechno co říkal jakoby přesně zapadalo do mé životní situace a fáze, kterou jsem prožívala. Po přednášce nás pozval do navazujícího kurzu „jak správně meditovat“.

Kurzy se začali pořádat pravidelně 2 x týdně hodinu a půl. Na kurz již ze 150 lidí co na přednášce byli přišlo asi jen lidí 30. Byla jsem nervózni ovšem přednášející Martin ( budu ho tak jmenovat teď) byl opravdu neuvěřitelná osoba. Atmosféra byla okamžitě úplně jiná, uvolněná hltala jsem úplně všechno co říkal. Byl to najednou člověk, kterého jsem přesně na své cestě potřebovala. Člověk najednou jako by vůbec nežil v tomto světě. Byla jenom místnost a Martin, který neměl ani jednu chybičku jeho hlas, výraz, úsměv a projev byli k nepochopení. Vyzařoval z něho neuvěřitelný mír a láska a člověk měl pocit jako by na světě bylo všechno dokonalé.

V hodině jsem se dozvěděla, že jde o kurzy duchovního mistra Sri Chin Moy(e). Dostala jsem asi 6 let zpátky od tety na narozeniny takovou malou knížečku, kterou napsal, ovšem nikdy jsem ji samozřejmě nečetla, takové věci v pubertě pro mne nebyli vůbec vhodné:) ale aspoň jsem letmo tušila o koho jde.

Podotýkám, že kurzy byli zcela zdarma, vše bylo financováno jeho nadací. Na kurzu jsme si většinou povídali o životě a jak zvládat různé situace, o životě Sriho a jeho cesty a poté cvičili všechny možné metody koncentrace a relaxace a na závěr zpívali mantry a poté již „meditovali“. Nazývám to meditací, ovšem u mne ani u ostatních ze začátku asi prvních 10 hodin o meditaci vůbec nešlo! I když atmosféra byla příjemná a uvolněná dělalo mi problém zcela vypnout a na nic nemyslet. Zpívání manter taky ze začátku nebyla moje oblíbená činnost. Znělo to jak v nějaké sektě a ještě zpívat před dalšími 30 lidmi, které vůbec neznám byl taky oříšek, ale vše člověk časem překoná a asi po 15 hodině jsem se dokázala již připojit z plna hrdla:) Do kurzu jsem chodila opravdu pravidelně asi 3 měsíce 2x týdně. Poté jsem kurz ukončila, protože jsem se nechtěla stát „žákem“ Sriho, protože stát se žákem obnáší mnoho omezení jako např. Nemít sex!!, nejíst maso (to už není tak hrozné:), ale hlavně i nemít DĚTI. Tyto kurzy jsem tedy přestala navštěvovat, ale meditovat jsem samozřejmě vůbec nepřestala ba naopak!

Snažím se meditovat alespoň jednou denně pokud je čas tak 2x. Díky kurzům a cvičením různých koncentračních technik, které jsem se naučila dokážu svůj mozek přepnout v podstatě během 15 minut do režimu klidnější mysli. Stálo mě to ovšem strašně moc úsilí a cvičení. Každopádně, když to člověk zkusí a vydrží v tom odměna je neuvěřitelně slastná:) Zkuste si schválně v tichosti sednout třeba večer před spaním do polohy lotosového sedu ( určitě budete všichni znát:)) a jen seďte. Lidi, se kterými se bavím – většinou jsou to teda mladí lidi, tak nedokáží takto v tichosti sedět ani 5 minut aniž by nad něčím usilovně nepřemýšleli. Nedokáží se vůbec utišit, v hlavě vám probíhají všechny myšlenky co se udělo v práci, co musíte udělat, co by bylo kdyby atd. A potom to všichni vzdají a raději jdou dělat něco jiného, připadá jim to jako ztracený čas. A přitom je to úplně naopak!! Tento čas, který si dopřejete by měl být ten jedůležitější čas, který strávíte! Čas, který strávíte sami se sebou, kdy se začnete poznávat, začnete pozorovat své tělo, svůj dech svoji mysl. Většina lidí si myslí, že čas strávený u počítače, televize nebo nedejbože u televizních zpráv jsou důležitější a lépe využitelný čas než čas vložený sám do sebe. Omyl!

A tak Vám poradím jak začít pokud na sobě tedy aspoň chcete zkusit pracovat a dopřát si alespoň 20 minut času.

Zkuste toto:

Sedněte si do příjemného polohy se vzpřímenými zády ( to je velice důležité), oblečte si nejlépe něco bílého a pohodlného.

Zapalte si svíčku a dejte si ji před sebe. Utište se. Mozek bude chvíli pracovat bude přemýšlet o sto šest, ale za chvíli si začněte říkat, že své myšlenky jen pozorujete a posouváte je pryč z vaší hlavy. Už nad tím nepřemýšlejte co by kdyby, jen prostě v klidu seďte a jen sledujte Váš dech. Ze začátku to bude těžké nebudete připraveni vypnout, proto jsou dobré ze začátku různé koncentrační cvičení, jako pozorovat před vámi hořící plamínek svíčky. Zaměřte se jen na plamen na nic jiného, budou Vás sice za chvíli slzet oči, ale i to je dobré pro oční kanálky. Z koncentrace potom automaticky přechází v jakousi meditaci, když už nepřemýšlíte nad ničím jen prostě sedíte a jste tady a teď. Nadechujte se pomalu a říkejte si, že nadechujete lásku a s každým výdechem vydechujete třeba nenávist. To provádějte třeba 15x pak změňte text, nadechujete ZDRAVÍ, vydechujete nemoci atd. Pozorováním svého dechu budete naprosto klidní. Už nebudete přemýšlet nad prací ani nad problémy. Budete mít pocit, že dokážete svou mysl na chvíli ovládnout. Když mě přestane bavit toto cvičení, zaměřím se na své vnitřní srdce. Položím dlaň kousek od srdce a snažím se svou energii a mysl směřovat tam. Představuji si třeba nakreslené srdíčko, a jen se na něj dívám. A říkám si, že moje srdce je tepna, která s každým pumpnutím rozvádí do mého těla radost a lásku.

Po cca 20 minutách jsem naprosto v klidu a pak si jen říkám samé pozitivní výroky jako např Miluju sama sebe, v mém světe je všechno v pořádku, jsem zdravá v podstatě cokoliv co Vás napadne.

Ze začátku nemusíte zpívat žádné mantry atd. Zkuste jen provádět toto základní cvičení, aby jste si zkusili trošku pracovat se svou myslí. Uvidíte, že budete mít skvělý pocit. Uvolníte se a budete vědět, že jste pro sebe udělali něco dobrého v tom hektickém dni:) Zkuste to dělat každý den a za nějaký čas uvidíte, že jste na tom závislí:) Na tom pocitu, že na chvíli jste sami, sami se sebou a můžete si vytvořit svůj vlastní neomezený a pozitivní svět:)

Jen chci upozornit, že v tomto článku používám slovo MEDITACE, moje cvičitelka Radžajógy mi to tedy výslovně zakázala, meditace není stav, ale prý něco co dokáže pouze pár lidí na světě a jsou to lidé, kteří jsou osvícení ovšem já i přesto zde slovo meditace používat budu:) protože si před tím asi všichni představí z obecného hlediska to co já:)

Tak si to užijte:)

Člověk pořád něco hledá a když to najde??

Najde to někdy?

Začala jsem nad tím přemýšlet co vlastně hledám, jaký je můj životní směr? Člověk se pořád potřebuje stylizovat do nějaké podoby, charakteru, skupiny lidí, někde se zařadit: svobodný,rozvedený, vdaný, bohatý, úspěšný atd.

Na internetu jsem našla jeden článek cvičení, které se jmenuje Jak během 20 minut objevit své životní poslání. Byla jsem nadšená a hned jsem začala číst všechny komentáře, které byli pod článkem. Deset lidí se rozplývalo, jak úžasně jim cvičení našlo jejich životní poslání. Jak za 20 minut začali plakat a přesně věděli, proč na světe jsou a co je najednou učiní šťastnými.

S nadšením jsem přišla domů a hned začala všechny kroky podle návodu dělat. Lehla jsem si na klidné místo, pustila relaxační hudbu, vytáhla papír a tužku a začla psát všechno jak uváděli v článku: napište vše co Vám bleskne hlavou: věty, krátké spojení, slova prostě vše, co si člověk přestavuje pod titulekem MŮJ SPOKOJENÝ ŽIVOT. Slibovali, že po cca 50 větě, se rozpláču. A ejhle, když se rozpláču již znám svoje životní poslání.

A tak jsem psala a psala, padly asi tři papíry, ale žádný pláč se nedostavoval! Asi jsem divná:)

Věty se opakovali stále dokola, chci být šťastná, chci pomáhat lidem, chci po sobě něco zanechat atd. ALE!! Co je ten stav, kdy je člověk šťastný? Již od dětství nám všichni říkali i my si to říkáme po celý náš dosavadní život, že budeme šťastní až potkáme toho pravého, budeme mít hodně peněz, budeme mít nejlepší kamarádku, budeme mít super práci, budeme zdraví, budeme mít dobré vztahy v rodině, budeme mít děti.., ale něco je na tom špatně:)

Mnohým z nás i mě! se aspoň některé z těchno věci, co jsem vyjmenovala podařili, ale pořád mě to nějak neuspokojuje. Člověk, má hezký vztah, ale chce víc, hledá něco víc.Má dobrou práci, ale pořád se ohlíží a hledá něco jiného, má hodně peněz, ale chce víc a když ty peníze má tak se bojí, že o ně přijde, takže taky není šťastný. A tak je vlastně život dost destruktivní, neužívá si nic ani když to má, ani když to nemá. Pořád je tady stav, že jsme někde uprostřed a pořád jen hledáme a hledáme.

Krásný příklad jsou internetové seznamky, nebo resp. Všechny seznamky. A všimněte si, kolik lidí má u svého profilu status HLEDÁM! Hledám ženu (muže), který ….. a je tam spousta parametrů a věci, které od toho druhého očekává:) A přitom, když to ten druhý člověk přesně splňuje, stejně je vždycky někde problém. Proto jsou na seznamce desetitisíce lidí. V dnešní době, má snad každý druhý někde nějaký profil a někoho a něco hledá. Vždyť kdysi žádné seznamky vůbec nebyli? Slyšeli jste někdy, že by se v historii mluvilo, že Spartakus nebo Xena měli profil na seznamce a hledali tam někoho?

Zeptejte se nějakého člověka, prvního, kterého potkáte jestli je šťastný a co hledá:) A zeptejte se sami sebe. Jste šťastní a co hledáte? I když to budete sepisovat na papír, nebo si to jen říkat. Je to otázka pouhé přítomnosti a vašeho smyslu právě teď a tady. Když se Vás zeptám za dva dny budete odpovídat zase úplně jinak. Nemá tedy podle mě cenu nic hledat! Nehledejte žádný vztah, žádnou práci, žádné peníze. Když budete myslet pozitivně a odpoutáte se od všech požadavků, které na sebe kladete, ono to všechno najednou přijde samo. Nic neočekávat. A pak teprve pocítíte ten pocit.Krásný příklad je, když přijedete na parkoviště a máte najednou parkovací místo a uvědomíte si, joooo! Máte radost, protože víte, že ten někdo nahoře Vám to zařídil, protože jste si to přáli, abyste lehce zaparkovali a najednou tady to místo máte a užíváte si ten pocit, malý obyčejný pocit velkého vítězství!

Nehledejte nic, zkuste si každou možnou chvíli, a ono to bude mozek bolet, říkat a uvědomovat si, že žijete v přítomnosti jen teď a tady. Ptejte se chybí mi právě teď něco? Teď v tuto chvíli? Vždyť můžu dýchat a srdce mi bije a když chci můžu se usmát a můžu zaplakat, můžu vydat jakoukoliv emoci. Pak to z vás opadne, vždyť jen vy si řídíte svůj život. A pokud budete i přes to všechno smutní, tak si aspoň uvědomte, že zrovna tím, že jste smutní vysíláte do vesmíru špatné vibrace. A co vysíláte to se Vám taky vrátí. Proto zkuste tento pocit změnit na pocit příjemný. Zkuste si vytvořit pocit, jako když jste se poprvné zamilovali, nebo když potkáte člověka, kterého máte rádi. Možností je spousta. Protože, to co jste teď v přítomnosti bude vytvářet vaši budoucnost:) A všichni přece hledáme krásnou budoucnost:)

Zná to určitě většina z nás. Každodenní stresy v práci a ve škole, s penězi,ve vztahu. Já to měla vše najednou. V noci jsem špatně spala, do práce chodila s hrůzou s přítelem se neustále hádala a svalovala všechnu vinu na něj, že on je ten špatný, že on může za vše špatné v mém životě. Nikdy jsem neviděla chybu v sobě, vždy jen v okolí v rodičích, že svět je zlý a proč zrovna já? Všichni okolo mne se mají skvěle a za co zrovna MĚ Bůh trestá?

A pak se to stalo.

Jednoho dne jsem se vydala do práce a najednou jsem začala špatně slyšet. Zalehlo mi ucho a nevěděla jsem co se děje, nasedla jsem do auta a odvezla se směr nemocnice. Po všech možných vyšetření mi následující den sdělil doktor můj ortel. Nádor na mozku! Nevěřila jsem svým uším, je mi 24 let jak můžu mít nádor na mozku? Nikdy v minulosti se mi neprojevovaly žádné symptomy, to že mě občas pobolívala hlava jsem dávala za vinu přepracovanosti, stresu a špatnému spánku.

Seděla jsem v ordinaci lékaře a v hlavě se mi honilo milion myšlenek, jak to řeknu rodině? Přežiju to? A pokud ano budu mít následky? A co moje vlasy?? Nejdůležitější otázka v tu chvíli byly moje vlasy, jestli budu dohola co budu dělat, jak se na mě okolí bude dívat? :-D

Člověk si nedokáže vůbec představit jaký je to pocit, dokud se mu to nestane. Jsem mladá mám přeci život před sebou. Najednou se všechny moje problémy zdály být absolutně k smíchu. Stres v práci? Nedopsaná diplomka? Peníze? Hádky ve vztahu vždyť to jsou naprosté hlouposti. V minutě jsem změnila myšlení chci tyhle problémy zpátky, nechci řešit smrt!:)

Doktoři se museli na moji operaci připravit a měla jsem 14 dní, kdy jsem se z nemocnice mohla vrátit domů a připravit se i já na tento zákrok a to hlavně psychicky. Doktor mi řekl, že jediné co já v tuto chvíli můžu dělat je být pozitivní. 50% úspěchu této operace je v psychice člověka. A tak jsem se vrátila domů plná úplně nových pocitů. A netušila jsem co budu 14 dní dělat a hlavně s pocitem, že to může být mých posledních 14 dní. Moje rodina na tom byla kupodivu podstatně hůř než já, mým úkolem teď bylo držet moji rodinu a držet sebe.

A tak jsem začala jinak, měla jsem na to 14 dní. Moje známá mi přinesla už do nemocnice knihu Miluj svůj život a Zázraky moderních dnů od Louise Hay. Obě dvě knihy jsem zvládla přečíst během dvou dnů. Následně na to jsem si našla její film na youtube a vše o ní. Byla jsem tím tak nadšená! Můj život se úplně změnil. Začala jsem postupovat přešně podle jejích kroků začala jsem afirmovat, začala jsem provádět práci se zrcadlem a zapojila do toho celou moji rodinu i přítele. Odpouštěla jsem lidem kolem sebe a odpouštěla jsem sobě za všechny mé přesvědčení, které jsem si celý život vsugerovávala do hlavy za všechny mé chyby,. Afirmace jako „jsem zdravá“ jsem denně vyslovovala a psala na papír i 100x. Po týdnu jsem byla jiný člověk. Byla jsem vyrovnaná, přešla mne bolest hlavy, únava, neustále jsem se smála, neměla jsem žádný strach z operace a ani ze smrti.

Prožila jsem nejkrásnější týden v mém životě! Ten pocit, ten pravý pocit, kdy si člověk uvědomí, že jeho vlastní život leží v jeho rukách. Ta PŘÍTOMNOST. Kdy si užíváte každou minutu svého života. Kdy si vážíte své postele, svého domova. Kdy se podíváte do očí své maminky a tatínka při snídani a víte, že je milujete víc než jste kdy v životě mysleli. Bezpodmínečně teď a tady bez jakýchkoliv KDYBY A ALE. Když se podíváte z okna a svítí slunce a slyšíte štěkat psa, kdy jindy Vám štěkot přijde protivný a najednou si všimnete, že se usmíváte, protože jste rádi, že slyšíte zvuky, které patří k tomuto světu. To je pravý život. Najednou problémy s prací a penězmi a hádky, jako by vůbec váš život nebyl. Jako kdyby jste se dívali na špatný film jak jste tak mohli žít?

Operace trvala 6 hodin, rekonvalescence 4 měsíce učila jsem se znovu chodit a starat se o sebe. Hlavu mi vyholili jenom půlku, takže jizva se dala krásně zakrýt. A vypadala jsem jako normální dívka. Při operaci jsem používala afirmace „každý kdo se mne dotkne je můj anděl“. Neměla jsem vůbec strach, teď už jsem věděla, že jsem ve správný čas na správném místě a ve správných rukou.

Když jsem mohla zase číst asi po dvou měsících měla jsem nový život a nový začátek. Věděla jsem, že musím žít jinak. Je to už rok a půl co jsem po operaci. Přečetla jsem asi přes 100 knížek týkající se duchovna, zdraví, andělů. Od Eckharta Tolleho, Lornu Byrne až po neměckého Piera Frankcha. Všechny jsou úžastné, každá mi dává novou energii. Ale v podstatě každá má stejný smysl. Miluj sama sebe! Odpouštěj si! Užívej si přítomnost! Neřeš minulsot a nepočítej s budoucností. Je to jen tvůj život, žij ho tak abys byl šťastný v každém okamžiku a aby se lidé v tvé přítomnosti usmívali.

Odešla jsem ze své práce a otevřela si svůj vlastní obchod, dělám práci kterou miluji a mám kolem sebe jen milující lidi. Hodně mých „přátel“mne opustila, zato jsem zjistila, kdo mí skuteční přátelé opravdu jsou.

Mám před sebou ještě dlouhou cestu, a spoustu pádů a zvratů a změn, ale už teď vím, že život je takový jaká je tvá mysl. Co nosíš ve své mysli, utváří tvůj život. Měj ve své mysli jen hezké věci a jen hezké věci se ti budou dít. Sama vím, jak se to lehce říká a těžko koná, ale učený z nebe nespadl. Tak čtěte, čtěte a čtěte a pracujte na sobě. Dokud jste zdraví udělejte to pro sebe ať pak není pozdě:)

Hodně štěstí

Anička:)