Osudová setkání

Osudová setkání?

Říká se, často slovo osud. Osudové setkání, to nám připravil osud. Věříte na to? Já na to vždycky věřila a byla jsem nepříčetná, když se mě snažil někdo přesvědčit, že to není pravda:)

S postupem času, tím kolik jsem přečetla knih jsem vyvodila názor, že do svého života přitahujeme takové lidi a situace, které nám mají něco ukázat, někam nás posunout, něco nás naučit ať již to dobré nebo zlé. Člověk je vždycky na správném místě ve správný čas.

Vydala jsem se na výstavu Zdraví, duše na Černé louce v Ostravě. Prahnoucí po vševědění o všem:)

Mám už rok pocit, že potřebuji všecho vědět a tak sbírám všechny možné informace, kde se dá na výstavách, internetu, v knihách, ale pořád se mi zdá, že těch informací je méně a méně. Čím více čtu, tím jsem měla pocit, že méně vím. Autoři knih říkají pořád dokola to stejné – podstata je stejná, pouze tu omáčku si upraví. A měla jsem pocit, že stojím na místě! Prošla jsem několika kartářkami, Metodou RUŠ, homeopatií, různými online seminářemi atd. Ale pořád jsem měla pocit, že toho vím málo!. Dokud nepřišlo mé osudové setkání:)

A tak si tak procházím po výstavě, zrovna probíhala přednáška o metodě RUŠ ( tu už jsem měla za sebou dávno – stála mě 3 tisíce korun, zkušenost dobrá, ale příště ty peníze investuji raději do nějakého welness víkendu:) a uviděla jsem sedět u stolečku paní, zrovna u ní nikdo nebyl. Všechny stoly byly plné lidí, vykládaly se karty, věštilo se z ruky, lidé stáli u všech stolů fronty, ale u ní zrovna nikdo neseděl. Přistoupila jsem blíž, a hned jsem věděla, že jsem ve správný čas na správném místě.

Paní se jmenuje Hana Kornerová ( ona ještě neví, že ji dělám reklamu:)) i když určitě vím, že ona reklamu nepotřebuje. A začaly si hned povídat, řekla jsem ji svoje jméno a a ona o mě věděla všechno! Bylo to neuvěřitelné. Jako by se mi přímo dívala do duše. Vše co říkala, byly přesně moje situace, které jsem v tu danou chvíli prožívala. Po jejím výkladu jsem přesně věděla co mám dělat. Najednou mi všechno zapadlo, všechny moje informace, které jsem doposud sbírala měly smysl. To co říkalo pro mě sice nebylo příjemné, ale někdo mi prostě otevřít oči musel!:) Prodala mi její knihu sbírku vesmírné poezie a dala za úkol naučit se žít opravdu jen sama se sebou. Poznat sama sebe a naučit se trávit čas sama se sebou. Jít sama do kina, jít sama na večeři, jít se sama projít. Prostě se naučit být jen sama, vždyť přece člověk pořád nepotřebuje garde. Do té doby jsem měla pocit, že pořád musím něco dělat s někým! Nešla jsem sama ani na polední menu, protože jsem i připadala, že se na mě všichni lidi dívají, že jsem opustěná:) A přitom je to všem lidem určitě úplně jedno...

Takhle báseň vystihuje úplně naprosto vše, co mě naučila

Dovolím si zde použít kousek její básně:

Láskou se rozumí být šťasten sám se sebou a v sobě. Pochopit je třeba svoji podstatu a nechat se vést proudem života,
opouštěj vše, co již není potřebné,
opouštět vše, co je dojemné.
Naučit se vnímat nový svět,
naučit se nechtít tak „moc“,
ale sám sobě rozumět.
Naučme se, že vše co nás bolí a zraňuje, 
je důležité pro posun v čase a na podstatné nás upozorňuje.

A tak nosím stále její knihu u sebe a snažím se ji otrevřít každý večer a přečíst si aspoň jednu její báseň. A pak vím, že život má smysl. Všechny autory, které jsem vesměs četla jsou zahraniční, ale najednou přede mnou stál člověk, který byl tak blízko a dokázal něco tak velkého. Velkého pro mě.

Když mi řekla ať začnu něco tvořit, třeba kreslit nebo něco psát, chvíli jsem pochybovala, ale pak to zkusila. Namalovala jsem svůj první obraz:) No...spíš obrázek:) Nikdy jsem neuměla malovat, všichni, kdo mě znají to můžou určitě potvrdit:)). Ale toto bylo úplně jiné malování. Najednou jsem prostě malovala ani nevěděla co, ale každá barva pro mě něco znamenala. Odpuštění, rodina, láska, peníze to vše jsem vystihla do toho obrazu. Měnila si barvičky a pastelky a byla do toho úplně ponořená. Úplně jsem tím obrázkem žila. Prostě jsem najednou malovala a malovala a cítila jsem obrovskou úlevu, radost a nepochopení, že něco takového dokážu.

A teď píšu:) I když určitě se spoustou chyb, nemám nikoho, kdo by to po mě upravil:))

Takže, bych jí tímto chěla poděkovat za mé osudové setkání s ní. Za inspiraci a za její skvělou práci a určitě nejsem jediná, kdo na to třeba myslí, ale nemá šanci ji poděkovat.

Ona byla mé osudové setkání. Ve správnou chvíli, ve správný čas. Každý máme takové setkání a doufám, že všechny budou takto příjemné.

Děkuji

Anička