Když se nemožné stává možným aneb příběh o(d) Báji

Když se nemožné stává možným aneb příběh o(d) Báji

Barča byla člověk, první impuls, kvůli kterému jsem svůj první příběh o mě a mé nemocni zveřejnila. Patří jí tím velké dík. Znám ji asi 20 let, ale až teď jsme se stali velké přítelkyně. Je zvláští, že k vám lidé chodí přesně jak je potřebujete. Přesně ve správný čas. Někoho potkáte a on naplní váš život do posledního písmene. Každý člověk ve vašem životě je tady na nějakou dobu – bohužel většinou omezenou a něco vás naučí a vy naučíte jeho. S Barčou jsme se začali hodně bavit po její nehodě, kdy ji auto přejelo nohu....její příběh zveřením níže..měla zájem znát můj příběh a chtěla se naučit mít se ráda, protože se asi jako většina lidí opravdu ráda neměla. A tak vzniklo naše přátelství a obě dvě si předáváme všechny možné informace a cvičení jak na sobě pracovat. Je dobré, když máte někoho po boku, kdo vás podporuje a fandí vám a staví vás na nohy v tom zlém a směje se s vámi v tom dobrém..Je pravidelný odběratel mých článků a proto napsala i svůj krátký příběh a vypodívala se ze svých pocitů a její cestě stát se člověkem, který se bude opravdu milovat.

V mém životě prošlo hodně lidí, kteří pro mě vykonali neuvěřitelnou práci. Více vždycky však vzpomínáme na ty, kteří nám ublížili. Musíme se, ale zpětně podívat zda jsme takovou lekci nepotřebovali, aby nám ublížili, a my se pak stali lepšími a silnějšími osobnostmi. Ze začátku jsme naštvaní a máme vztek, nesnášíme naše bývalé partnery, kamarády a kamarádky, které nás opustili a přestali se s náma z určitého důvodu bavit, nesnášíme naše bývalé zaměstnavatele a učitele, kteří nás kárali a dávali špatné známky. Ale zkuste se ohlídnout a podívat se přes tu zlobu, když už uplynul nějaký čas a vy to můžete s klidnou hlavou přejít, zda jste takovou lekci nepotřebovali a neposunula vás někam dál. Odpusťte jim a poděkujte za to špatné co vám udělali. Odpuštění je základ. Stačí ze začátku jen přijmout ten fakt, že je to za vámi a najít na všem co je špatné něco dobrého a pozitivního. Odpusťte jim za to, co vám udělali a odpusťte hlavně sobě za to, že jste si to nechali líbit. Byla to součást vaší životní lekce a zkoušky. Odpuštění není čin omluvy!! Neznamená to, že schvalujete jeho chování. Je to pocit, kdy přijímáte sami sebe a máte se rádi v každé situaci. Žádný člověk, který vám ublíží a řekne něco špatného tím ubližuje jen sobě a ne vám. Naučte se mít napaměti tuto větu. Neberte si nikdy nic osobně! Pokud neznáte knihu čtyři dohody od Miguela Ruize doporučuji si ji přečíst. Je to úžasný návod jak se naučít žít. Je učiněným odreagováním a uvědoměním si. Byla to jedna z prvních knih, kterou jsem četla ještě před operací a jedna z knih, do které nahlížím často a ráda. Pokud neznáte jen vás zkusím lehce navést.

Existují čtyři pravidla:

1. Nehřešte slovem

2. Neberte si nic osobně

3. Nevytvářejte si žádné doměnky

4. Vždy dělejte vše, jak nejlépe dovedete

Nebudu panu Ruizovi fušovat do řemesla, takže podrobnější výklad nechám na něj. Pokud víte, že chcete na sobě pracovat udělejte si tu radost a přečtěte si tuto knížku. Na internetu najdete i spoustu odkazů, videí atd.

Když jsem začala zveřejňovat a psát tyto články a založila blog píše mi hodně lidí a většinou mají všichni stejný problém a to v partnerství. Přítel je opustil nebo se k nim chová hnusně a oni jej neumí oputit fyzicky a chlavně i psychicky! Chtěla bych na něco upozornit!

Žijete na tomhle světe jen pro sebe! A jste tady, abyste byli šťastní! A hlavně si ZASLOUŽÍTE BÝT ŠŤASTNÍ!!

Naučte se mít se rádi, když se začnete mít rádi, lidé, kteří si vás nezaslouží se z vašeho života budou ztrácet, nenápadně a pomalu a nebude vás to ani bolet, ale musíte pro to něco udělat. Udělejte ten krok, že se budete mít rádi. Chcete být s někým, kdo vám způsobuje trápení? Stojí vám to za to, abyste se pro někoho trápili? NESTOJÍ!!

Dejte sami sobě hranice, které lidi chcete ve svém životě mít. Sepište si na papír nebo si jen urovnejte myšlenky, zda vám stojí mít v životě tyto lidi. Vysávače energie. Vím, že je to pro spoustu lidí těžké, protože třeba nezažili jiné partnerské vztahy, které by jim fungovali podle jejich představ takže zůstávájí raději u toho co znají. Ale pokud si už jednou řeknete, že jste z někoho vyčerpaní nebo se k vám chová hnusně. Okamžitě ho ze svého života vypusťte. Když ho propustíte přijde nový lepší! Nemusí to být jen partner můžet to být i přítel, kamarádka. Nebojte se té změny a začněte si sebe vážit.

A teď krátké vyzpovídání od Barči:

Jsem člověk, který nemá rád změny a jsem v procesu učení se, že změna neznamená nic špatného, je to jen posun k něčemu novému (také díky Aničce). Nikdy jsem se nepovažovala za klikaře, naopak jsem měla vždy pocit, že vše se mi "sere". Nevážila jsem si, že mám úplnou rodinu (zdaleka ne dokonalou), že jsem měla možnost studovat, možnost žít, trávit čas s přáteli. A stejně jako Aničce, muselo se něco stát, abych si uvědomila své štěstí. Pitomá nehoda, absolutně neuvěřitelná... auto mi přejelo přes nohu( jak pitomě to zní). Polámaný nárt, prsty, přetrhané vazy, kotník v háji, doktoři jen kroutili hlavou, že tohle ještě neviděli. "Slečno to abych si vzal mapu, abych Vám tu nohu nějak poskládal..." Do té doby mé problémy byly, že nemám přítele, kde já pak po výšce budu pracovat a sakra já zase přibrala?! A tak dále a tak dále. A najednou se to zdálo tak malicherné. V hlavě se Vám jen promítá zda budete ještě někdy chodit, nebo z Vás bude mrzák, zda budete mít plnohodnotný život, vždyť jsem mladá, ještě jsem nic nestihla. Ale co je plnohodnotný život? Každý má jistě svou individuální charakteristiku. Mě ale děsilo, že si nikdo neváží toho života, dokud se mu něco nestane a já se ptám, čím to je? Vidíme přece denně jak jsou kolem nás nehody a přesto se zabýváme banalitami, hádkami, marníme čas i energii na úplně nesprávných místech. Dnes je to pět měsíců od nehody, teď koukám na svou již skoro normální nohu, stojím, chodím, a cítím se jinak. Věřte tomu, že prakticky 4 měsíce jen doma se na Vás podepíšou. Uvažujete nad věcmi, které by Vás nikdy předtím ani nenapadly. A nějaké ty potoky slz byly, ale řekla jsem si, že budu chodit i kdyby mi doktoři řekli cokoliv. A já to zvládla i s čouhajícími dráty z nohy. Ale zásluha? Nemyslím si, že bych měla být hrdá na sebe. Cítím jen vděčnost, že jsem se dostala do rukou lékařů, kteří mi spravili nohu opravdu excelentně. A hlavně cítím vděčnost a štěstí (teď už vím, že jsem klikař), že mám tak ÚŽASNÉ rodiče a přátelé. A že těch skvělých přátel není málo!! A já vím, že oni ví, koho myslím. Vám všem opravdu velké DĚKUJU! Každopádně vím, že tahle má nehoda (můžu si za ni vlastně sama), není nic o proti jiným mnohem závažnějším onemocněním (viz Anička), ale chtěla bych tímto vyjádřit podporu všem, kteří s něčím bojují, že nejsou na nic sami. Že tam venku v tom zdánlivě škaredém světě se VŽDY najdou úžasní lidé, kteří pomůžou. A že držím pěsti všem, aby si začali život OPRAVDU užívat a neřešili nepodstatné věci.

Mějte se rádi a uvidíte jaké neuvěřitelné změny se ve vašem životě budou dít a nemožné se stává možným!

Anička